Především na sociálních sítích, ale také v alternativních a zřídka i mainstreamových médiích se objevují informace o bílé genocidě, k níž má údajně docházet v Jihoafrické republice. Zprávy často viní média i představitele jiných států, že k tématu mlčí a vyvražďování bělošských farmářů v zemi jen nečinně přihlížejí. Koordinátor HFC Lukáš Houdek proto na začátku letošního roku odjel do Jihoafrické republiky, aby téma zmapoval. Cestu financoval z vlastních zdrojů. "Měl jsem možnost pořídit rozhovory zhruba s padesátkou lidí z různých sociálních skupin i názorových vrstev," vysvětluje. "Strávil jsem také čas na několika farmách vedených bělochy i černochy, navštívil jsem některé oběti útoků. Pořídil jsem hloubkové rozhovory jak s představiteli místní krajní pravice, tak například s radikálním černošským hnutím Black First Land First," pokračuje a dodává: "Vzniklo také množství rozhovorů se zástupci farmářských organizací." Série reportáží a rozhovorů pod názvem Planeta JAR vznikla v rámci aktivit kampaně HateFree Culture.

Narativ o bílé genocidě se dá podle českého politologa a odborníka na extremismus Jana Charváta vystopovat až k době nacistické Třetí říše. Od té doby se objevuje opakovaně, v posledních letech pak především v rámci teorie o tzv. velkém nahrazení, kdy má zejména podle části krajní pravice dojít k nahrazení evropských obyvatel nově příchozími, v aktuální situaci především lidmi z Blízkého východu a Afriky.

Lukáš Houdek při rozhovorech na bělošských farmách
Lukáš Houdek při rozhovorech na bělošských farmách

Teorie o bílé genocidě se objevuje také v souvislosti s Jihoafrickou republikou, kde od roku 1948 do roku 1994 fungoval režim apartheidu, tedy řízeného oddělení ras - bílých, černých, Indů a barevných - od sebe navzájem. Zatímco se menšinoví běloši těšili privilegiím, práva ostatních jmenovaných skupin byla na základě rasových zákonů potlačována. Nejhorší postavení zaujímali černoši, kteří současně tvořili nejpočetnější skupinu v zemi. "Hlavním cílem bylo zbavit zejména černé Jihoafričany jakékoli možnosti ekonomické participace. Ujistit se, že zůstanou jen na pozicích levné pracovní síly, udržet od sebe jednotlivé skupiny. A zacházet s nimi tak, jak byste s nikým nezacházeli," vysvětluje v jednom z připravovaných rozhovorů zástupkyně ředitele Muzea apartheidu v Johannesburgu Wayde Davy. "Apartheid předurčoval, jak budete žít. Určil, že na základě toho, že má člověk tmavou kůži, nedostane patřičné vzdělání. Že nebude vlastnit dům, půdu, nebude mít šanci získat mnohá zaměstnání. Že může chodit a bavit se jen v určitých lokalitách," dodává Davy

Teorie o bílé genocidě se objevuje také v souvislosti s Jihoafrickou republikou, kde od roku 1948 do roku 1994 fungoval režim apartheidu, tedy řízeného oddělení ras - bílých, černých, Indů a barevných - od sebe navzájem. Zatímco se menšinoví běloši těšili privilegiím, práva ostatních jmenovaných skupin byla na základě rasových zákonů potlačována. Nejhorší postavení zaujímali černoši, kteří současně tvořili nejpočetnější skupinu v zemi. "Hlavním cílem bylo zbavit zejména černé Jihoafričany jakékoli možnosti ekonomické participace. Ujistit se, že zůstanou jen na pozicích levné pracovní síly, udržet od sebe jednotlivé skupiny. A zacházet s nimi tak, jak byste s nikým nezacházeli," vysvětluje v jednom z připravovaných rozhovorů zástupkyně ředitele Muzea apartheidu v Johannesburgu Wayde Davy. "Apartheid předurčoval, jak budete žít. Určil, že na základě toho, že má člověk tmavou kůži, nedostane patřičné vzdělání. Že nebude vlastnit dům, půdu, nebude mít šanci získat mnohá zaměstnání. Že může chodit a bavit se jen v určitých lokalitách," dodává Davy.

Po pádu apartheidu v roce 1994 zvítězil v prvních demokratických volbách Africký národní kongres, socialistické opoziční hnutí, z něhož vzešel i první postapartheidní prezident Nelson Mandela. Politickou moc tak od bělošské menšiny převzali zástupci černošské většiny a započali s procesem transformace. Od konce 90. let začala platit první opatření v rámci politiky pozitivní diskriminace, která měla docílit většího ekonomického zapojení především do té doby nejvíce utlačovaných černochů a zlepšení jejich situace. To s sebou přineslo nespokojenost části bílé menšiny (ale i některých jiných skupin), která má obavy, že dochází k její diskriminaci a porušování práv.

Pocitu ohrožení velké části bělošských farmářů napomáhá i nejasný výsledek chystané změny Ústavy. Ta má být upravena tak, aby umožnila snazší průběh pozemkové reformy. Jelikož bylo černošskému obyvatelstvu již od roku 1913 znemožněno vlastnit půdu mimo vyhrazené rezervace, patřilo na konci apartheidu odhadem 87 % půdy bělochům, kteří v té době tvořili jen něco přes 10 % jihoafrického obyvatelstva. Nastupující vláda Afrického národního kongresu proto došla k rozhodnutí, že musí proběhnout přerozdělení půdy tak, aby k ní měli přístup i ti, jimž byla dosud z rasových důvodů odpírána. Mnozí bílí farmáři se proto dnes obávají budoucnosti, protože nevědí, zda pozemková reforma po změně Ústavy dopadne také na ně a zda o své farmy, na nichž jejich rody farmaří po staletí, nepřijdou. A to i přes ubezpečování prezidenta Cyrila Ramaphosy, že nic takového vláda neplánuje. Některé hlasy přicházející z krajní levice (například od parlamentní strany Economic Freedom Fighters či radikálů Black First Land First) totiž označují farmářské rody za zloděje, kteří k půdě přišli nemorálním způsobem. "Nikdo nemůže zaručit, že k tomu nedojde v budoucnu, až se například změní poměr křesel v parlamentu," vyjadřuje znepokojení v jednom z připravovaných rozhovorů Bennie van Zyl z farmářské organizace TAUSA.

Lukáš Houdek při rozhovorech s českými krajany v Pretorii
Lukáš Houdek při rozhovorech s českými krajany v Pretorii

Právě diskuse provázející snahy o přerozdělení půdy vzbuzují obavy některých farmářů i afrikánských organizací. Domnívají se, že vedou k polarizaci společnosti a mohou přispívat k násilí vůči nim. Některé organizace, které zastupují zájmy bílých famářů nebo bělochů obecně, tvrdí, že se násilí vůči nim vyznačuje větší brutalitou a je do určité míry hnané motivem nenávisti. Sdílejí příběhy obětí útoků na farmy, které se šíří do celého světa. Organizace jako AfriForum nebo krajně pravicové uskupení Suidlanders pravidelně vyjíždějí do zahraničí, aby o situaci bílé menšiny v Jihoafrické republice referovaly a získaly mezinárodní podporu. Informace, které se pak do světa v tomto kontextu dostávají, často vycházejí právě od nich a mohou být zkreslené.

Mnozí odborníci totiž oponují, že se taková tvrzení nezakládají na pravdě a násilí páchané na farmách koresponduje s vysokou mírou kriminality a násilí paralyzující celou jihoafrickou společnost. V minulém roce přišlo při útocích na farmy o život 47 lidí v kontextu více než 22 tisíc zavražděných napříč kriminalitou zmítanou zemí. Afrikánské organizace však tvrdí, že riziko, že se farmář stane obětí násilné kriminality spíš než běžný občan JAR, je značně vyšší. "Nic takového nelze potvrdit, protože neexistují potřebná data," shrnuje v dalším z připravovaných rozhovorů bezpečnostní expert Graham Newham z Institutu pro bezpečnostní studia.

Jsou útoky na bělošské farmy specifické? Stojí za nimi rasový motiv a jak situaci vidí jejich oběti? V čem spočívá chystaná pozemková reforma a jak ji černošští i bělošští farmáři vnímají? A co se stane, pokud se narativu o bílé genocidě postavíte? O tom všem je seriál Planeta JAR.