„Pocházím z rasistické rodiny. V JAR se obětí necítím, násilí dopadá na všechny,” říká jihoafrický umělec

14.02.2021

Paul Emmanuel je přední jihoafrický vizuální umělec. Narodil se v Zambii, ve čtyřech letech se přestěhoval s rodiči do Jihoafrické republiky. V té době vzkvétal rasistický režim apartheidu, který dopadal také na život Emmanuelovy rodiny. V roce 2014 nainstaloval v polích v blízkosti gigantického památníku Thiepval v severní Francii plátna s fotografiemi svého vlastního nahého těla. Památník je připomínkou více než 70 tisíc britských a jihoafrických vojáků, kteří padli při bitvě na Sommě během první světové války, a není známo, kde byli pohřbeni. Pomník však podle umělce neobsahuje jména černošských jihoafrických vojáků, kteří se bitvy na straně spojenců účastnili, jen těch bělošských. Umělec si proto na své tělo nechal jména padlých vojáků vyrazit, a to jak bělošských, tak černošských. Spojeneckých i německých. A snaží se tak všechny padlé muže připomenout. Všechny pospolu, bez snahy některé z nich vydělit. Ve své tvorbě se zabývá tématy identity, maskulinity, zranitelnosti a ztráty.

Jak taková osobní historie ovlivnila tvůj život i uměleckou práci?

Já jsem umělcem vlastně nikdy být nechtěl. Chodil jsem na čistě chlapeckou katolickou školu a ta žádné hodiny umění nenabízela. Po škole jsem ale vytvářel vlastní umělecké projekty už tehdy a ty pak posloužily při přijímačkách na Wits University v Johannesburgu, kde jsem umění nakonec vystudoval. Měl jsem být doktor, abych učinil mamku s tátou šťastnými. Měl jsem vydělávat hodně peněz, být úspěšný, aby na mě mohla být celá rodina hrdá. Na medicínu jsem se ale nedostal. Popravdě jsem přijímačky zvoral. Tehdy se tam na mě podívali a řekli: "Drahoušku, vy byste měl dělat umění." A mě to strašně urazilo. A tak jsem rok studoval přírodní vědy doufajíc, že se příští rok na medicínu dostanu. Pamatuju si, jak jsem seděl na zkoušce z fyziky, věnoval jsem se viskozitě vody, zatímco venku před univerzitou probíhaly hlasité protesty, protože tehdy po celé zemi běžely demonstrace proti apartheidu. Odložil jsem tužku a došlo mi, že jsem na naprosto špatném místě. Bylo to těžké uvědomění, nicméně to byl zásadní moment mého života. Tehdy jsem se rozhodl studovat umění. V té době jsem ještě ani sobě nepřiznal, že jsem gay. Kamarádi se mi tehdy smáli. Je neuvěřitelné, jakou sílu může takové úporné popírání mít. Většina spolužáků měla dost dobrou představu o tom, kdo jsem, ale já sám jsem nebyl připraven to přijmout. Je ale možné skrz to nahlédnout, že tehdy být gayem nebylo v pořádku. Trvalo dlouho, než jsem se vyoutoval. Doopravdy jsem se zamiloval až ve čtyřiadvaceti.

Ve své tvorbě se zaměřuješ na témata maskulinity, identity, zranitelnosti a ztráty. V rámci toho, co říkáš, to dává smysl. Ve svých dílech pak často zobrazuješ vojáky a předměty s nimi spojenými. Má to souvislost s tvou sexuální orientací?

Když jsem jako umělec začínal, dělal jsem malinké vyškrabávané obrázky a fotografie. Projekt The Lost Men (pozn. Ztracení muži https://www.the-lost-men.net) je v podstatě výsledkem série mých zkrachovalých vztahů, osobních ztrát několika mužů. Strávil jsem pak šestnáct let svého života přemítáním o tom, proč k tomu došlo. V roce 2003, když začala válka v Iráku, se současně rozpadl jeden z mých vztahů. To člověka uvrhne do introspekce. Je to velmi nepříjemná cesta odkrývání všech vrstev, které tě dělají tím, čím jsi. A to je jeden z důvodů, proč jsem projekt The Lost Men udělal.

Muži rozhodně, ale proč vojáci?

V 80. letech museli všichni mladí bílí muži nastoupit vojenskou službu. Jediný důvod, proč jsem nešel, byl ten, že jsem studoval. Jinak bych musel narukovat. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem to nestihl. Kvůli vypuknutí války v Iráku a ztrátě mužů v mém osobním životě jsem pak pociťoval hlubokou ztrátu. Truchlil jsem. Byl jsem zmatený enormní kolektivní ztrátou, jakou ta válka přinesla. Byla to válka, která v daný moment změnila směr historie, politickou situaci ve světě. A já sledoval obrovské množství destrukce a smrti. Apartheid byl vojenskou společností. Militarismus mě tedy oslovil. Zajímalo mě, jak instituce armády ovlivňuje mé vnímání sebe sama jako muže. Jak bych se měl jako muž chovat, mluvit, oblékat. Co pro mě armáda znamená? Proč je pro mě tak těžké se zabývat vlastní zranitelností už jen coby sexuální lidská bytost? Věřil jsem v té době, že tyto silné instituce, které předurčují, jak se vidíme, jsou hodně o tom, jak se identifikujeme a jak se muži navzájem vnímají. A to je havní důvod, který mě k armádě přivedl.

Cyklus The Lost Men má několik částí podle lokalit realizace. Když jsme zveřejnili na Facebooku informaci o tom, že s tebou povedu rozhovor, a zmínili jsme projekt The Lost Men France, vzbudilo to mírně řečeno velký zájem. Lidé se ptali, co to má znamenat. Proč je ten muž nahý a proč má na svém těle jména padlých vojáků?

The Lost Men France je třetí podobnou instalací ve veřejném prostoru. Dvě další proběhly v JAR a Mosambiku. Když jsem udělal tu první v roce 2004, plánoval jsem vytvořit pomník. Tehdy jsem ještě slova jako anti-pomník a proti-pomník, které nyní užívám, ve svém slovníku vůbec neměl. Chtěl jsem vytvořit jeden věnovaný smrti a ztrátě. Chtěl jsem, aby byl ale vším, čím tradiční památník není. Když mluvíme o těch tradičních, jsou stavěny, aby vydržely navěky - beton, kameny, ocel. Protože měl být ten můj ze všeho nejvíc o zapomnění a připomínání, musel být lehký a dočasný. Chtěl jsem vytvořit něco, co bude vyprávět příběhy, které do té doby vyprávěny nebyly. Ve východním Kapsku v JAR je místo zvané Grahamstown. V 19. století se tam udály Makanské boje. Britští a holandští vojáci tam zápasili s kmenem Xhosa, který v té oblasti žil. Existovaly seznamy vojáků, kteří se bojů účastnili. Neexistovaly ale žádné dokumenty o mužích z kmene Xhosa. To odhalilo velkou pravdu o tom, jak je historie psána vítězi. Já jsem chtěl na svůj památník zahrnout každého a rozhodl jsem se pro to využít mé vlastní tělo jako plátno, na které jména padlých napíšu. Tělo někoho jiného nepřipadalo v úvahu, mohl jsem mluvit jen sám za sebe, o vlastní bolesti a utrpení. O tom, jak války a vojenství ovlivnily můj vlastní život. Nemůžu mluvit o zkušenosti někoho druhého.

O co v The Lost Men France přesně šlo?

Ten projekt se zabýval bitvami z počátku první světové války. Mnoho lidí dodnes netuší, že se jí účastnila také Jižní Afrika. Velkou roli v tom hrála také rasa, protože černoši nesměli nosit zbraně. Černošští jihoafričtí vojáci, kteří se bojů za první světové války účastnili, tak byli užíváni v podstatě jako otroci. Kopali zákopy, nosili zásoby na frontu a také tam samozřejmě umírali. Právě kvůli rozdílům, jaké se mezi vojáky na základě jejich barvy pleti dělaly, nejsou jména černošských jihoafrických vojáků uvedena na stěnách památníku Thiepval. Ten je pár minut jízdy autem od památníku Delville Wood, který je na místě lesa, kde Jihoafričané bojovali a umírali v zákopech, které tam dodnes najdeme. Pro svou instalaci jsem nedostal povolení ani u tohoto památníku, ani u Thiepvalu. Je tam ale stromy lemovaná cesta mezi poli, kerá vede přímo k památníku. A tu jsem díky povolení starosty tamní vesnice intervenovat mohl. A tak jsem podél ní vystavil pět hedvábných bannerů.

Jak ty fotografie vznikly?

Nejprve jsem vytvořil formy svého těla. Na nějakou dobu jsem si lehl do plastové vany se sádrou. Spodek vzniklé formy jsem pak vyložil plastovými písmenky, z nichž byla poskládána jména vojáků. Vybral jsem je náhodně ze všech národů, které se bojů účastnily. Zahrnul jsem také jména černých Jihoafričanů. Pak jsem si do forem opět lehl a asistenti na mě naložili závaží, aby se mi jména do kůže otiskla dostatečně hluboko. Byl to bolestivý proces, nejvíce bolely otisky na hlavě. Pak jsem se nechal nafotit a fotografie jsem natiskl na hedvábnou organzu, tedy na vzácný, choulostivý a průhledný materiál. V reálu je tedy skrz fotografie vidět. Tisíce lidí je pak mohly vidět právě z památníku Thiepval. Visely tam po tři měsíce, v dešti a větru. Nakonec skončily opršené a potrhané.

Někteří lidé na našem Facebooku vnímali jako velmi urážlivé, když jsou vojáci připomínáni tímto způsobem. Jaké byly reakce lidí přímo v místě?

Ty reakce chápu. Zejména pak od lidí, kteří v těchto bojích přišli o blízké. Je to pro ně posvátná zem, v níž ještě dnes lidé nacházejí lidské kosti. Dnes jde o zemědělskou půdu, a tak pravidelně při jejím obdělávání farmáři na ostatky narážejí, stejně jako na nevybuchlé granáty. Chtěl jsem, abychom mluvili o tom, k čemu jsou takové památníky, co pro nás znamenají dneska. A chtěl jsem do toho zahrnout sám sebe, jde proto o velmi osobní výpověď na velmi veřejném místě. Ale chápu, že se pohybuji na hraně. Věřím však, že je pro nás důležité takové otázky klást. Jak se například cítíme, když jsou zahrnuti do vzpomínkových obřadů právě v případě tohoto památníku také němečtí vojáci? I tohle lidi pobouřilo. Dostalo se mi několika velmi zlých reakcí od některých britských návštěvníků toho místa. Chtěli bannery strhnout, zničit. Nazývali mé dílo odpadem. Ale dostaly se ke mně také velmi pozitivní reakce. To ale k práci současného umělce patří. Lidé mají možnost k němu promlouvat.

Proč nebyli černošští jihoafričtí vojáci na stěny památníku zahrnuti?

To je něco, co se týká historie Jižní Afriky a čemu nyní čelíme. Kromě uvedení v rámci památníku jim nebyly uděleny ani medaile za zásluhy. Nebyli ohodnoceni stejným způsobem jako jejich bělošští kolegové. Už když jsem dělal pro tenhle projekt výzkum, našli se historici, které uráželo, že ty černošské účastníky nazývám vojáky.

To je také něco, co diskutéři zmiňovali na naší facebookové stránce a vymezovali se vůči tomu. Podle nich nemohli být vojáci, protože neměli zbraně. Proč je jako vojáky vnímáš?

Měli naši uniformu a nakonec museli popadnout zbraně a střílet, aby přežili. Co dělá z člověka vojáka? To jsou důležité otázky.

Co tam dělali, když nestříleli?

Kopali zákopy. To byla také práce bílých vojáků. Zásobovali první linii municí a byli také zabíjeni, když sloužili za svou zem. Proč jsou lidé tak zděšeni z vyprávění těchto příběhů?

A proč tedy nebyli zahrnuti?

Protože nebyli vnímáni jako vojáci, jak už jsem řekl.

Proč ale jako vojáci nebyli vnímáni?

Tehdejší vláda nechtěla, aby si černoši dělali naděje ohledně svého statusu v Jižní Africe. V roce 1913, tedy rok před začátkem války, vešel v platnost zákon o půdě. Znemožňoval nebílému obyvatelstvu vlastnit půdu a těm, kteří ji vlastnili, byla odebrána. Černošští Jihoafričané se účastnili války bělochů v naději, že se ten zákon podaří zvrátit. Jihoafrický národní kongres schválil účast černošských mužů v tomto válečném konfliktu, ale ten zákon nezrušil. S jeho následky se potýkáme dodnes. Tohle jsou nevyprávěné příběhy o tom, co se tehdy stalo. A to je ten důvod, proč jsem jsem rozhodl černošské Jihoafričany na své tělo zahrnout. Pro mě jako pro bílého umělce je problematické mít na těle jména nebílých vojáků. V určitém smyslu reprezentuji lidi, které nemám právo reprezentovat. Musel jsem nad tím přemýšlet, když jsem to dílo vytvářel. Došel jsem ale k tomu, že nemám na výběr. Nemohl jsem nikoho vynechat. A to se týká i Němců, kteří byli nepřáteli. Kdo je dnes tím nepřítelem o sto let později? Budeme pokračovat pořád v tom starém příběhu a opakovat ho bez přítomnosti nepřítele? Pokud bych je nezařadil, jen bych reprodukoval problém, který u těch památníků vnímám.

V čem režim apartheidu spočíval?

Apartheid byl legálně nastolený systém, který existoval v době, kdy jsem vyrůstal. Vrchol apartheidu byl podle mě v 80. letech, kdy jsem dospíval a chodil pak na univerzitu. Černoši neměli stejná práva jako běloši a měli určené místo pobytu, kde se mohou pohybovat. Jako běloch sis nemohl vzít černocha. Když jsi byl běloch, mohl jsi být v jednom autě s černoškou, ale ne naopak. Černoši byli nuceni žít ve vzdálených townshipech v okolí měst nebo ve vymetených domovinách, speciálních územích daleko od měst. Neplatila pro ně volnost pohybu a individuální práva v podstatě neexistovala. Museli mít pas, neměli stejné vzdělání jako běloši. Celý ten systém byl udržován velmi mocnou a smrtonosnou armádou. Mladí muži do ní byli verbováni, aby systém útlaku udržovali. To zahrnovalo i vraždění lidí.

Jak to ovlivnilo tvou rodinu? Jaký žila život?

Můj otec byl jako Libanonec druhou generací migrantů, moje matka byla Afrikánka. Stydím se za to, ale řeknu to. Oba byli velmi rasističtí, i když by to můj otec nikdy nepřiznal. Pocházím z velmi privilegované rodiny, měli jsme několik hospodyní. Způsob, jakým běloši mluvili s černochy, byl neuvěřitelný. Byla slova, kterým se černoši nazývali. Jsou to slova, která se dnes vůbec nesmí vyslovit, jsou vnímána jako hatespeech. A já jsem s tímhle vyrůstal. Také dnes se někteří o černoších vyjadřují urážlivě, ale tehdy to byla norma.

Dnes z JAR přicházejí zvěsti, že dochází k diskriminaci a násilí vůči bílé menšině. Režim apartheidu totiž roku 1994 skončil a od té doby společnost prochází změnami a ne všichni bělošští obyvatelé jsou z toho nadšeni. Někteří se dokonce cítí ohroženi na životě. Jak situaci vnímáš?

Myslím, že v JAR máme určitý krajně pravicový rasistický element, který dokáže být někdy velmi hlasitý. Věřím, že si tento přeje, aby JAR jako stát selhala. V mém okruhu přátel a mé každodenní realitě to, co popisují, vůbec nezažívám. Opravdu ne. Ano, děje se tu mnoho vražd na farmách, ale je nutné pochopit, že vražednost v Jižní Africe je v porovnání s ostatními zeměmi obrovská. To se ale zdaleka netýká jen bělochů. JAR má násilnou minulost, s níž se potýkáme. A to násilí bylo pácháno bělochy, kolonialismem a apartheidem. Bylo to mimořádné násilí, které lidi vyhánělo z jejich domovů, rozdělovalo rodiny, znemožnilo existenci běžné společnosti. Tyhle praktiky značně ovlivnily míru násilí, kterou kolem sebe vidíme dnes. Máme tu obrovskou nerovnost. Říkat, že to dopadá jen na bílé, je neobhajitelné.

Minulost, o které mluvíš, s sebou nese spoustu viny, s níž se musí bělošská menšina potýkat. Na jedné konferenci v Johannesburgu, které jsem se před časem účastnil, vystoupila mladá bělošská umělkyně, která povstala a řekla, že ji ta vina už unavuje. Že je s ní neustále konfrontována a zasahuje také do její tvorby, přestože v době apartheidu ani pořádně nežila. Jsou bílí umělci pod tlakem? Mají méně příležitostí než černošští umělci?

Tu ženu z konference si pamatuju. Je spousta narativů, které se šíří a jsou všechny v duchu: Jsem bílý umělec a jsem diskriminovaný, protože černoši dostávají granty, jsou vybíráni na bienále a výstavy po celém světě. Ve hře jsou ale komplexní tržní síly, které to ovlivňují, což vytváří tlak na galerie a kurátory, aby podporovali dosud neslyšené hlasy. V JAR je velká mezera v dějinách umění. Hlasy černošských umělců nikdy nebyly podporovány. Proč by to teď nemělo být zajímavé? Chceme přeci slyšet, co mají tito umělci na srdci. Jsou to jedny z nejzajímavějších výpovědí. A to, že to někteří bílí umělci nevidí, je směšné. Nedává to smysl. Já se diskriminovaný necítím ani v nejmenším.